Cestovatelské stránky Luďka Kocourka
     


hlavní stránka
 

autodoprava

články z cest

fotogalerie

Z cest po souši:

Ukrajina, turisticky dosud neobjevená
Cesta byla rovná, místy hrozná…
První čeští potápěči na Ukrajině

Do světa jako turista nebo cestovatel
Za divokou vodou francouzských řek
 

Z cest po moři:

Na moři bez jízdního řádu
Bouře v přístavu
Putování pod plachtami
 

Z cest ze vzduchu:

Francouzské nebe je nejen krásné, voní
Po úžasných zážitcích, “tvrdé” přistání

 

Ukrajina, turisticky dosud neobjevená

KRYMSKÝ POLOOSTROV  / TARCHANKUNSKÝ MYS - Dnešní populace vnímá Ukrajinu zejména v souvislosti s přílivem ukrajinských dělníků.
O samotné zemi však víme velmi málo, stejně jako o poměrech které v ní panují. Přesto jde o zemi jistým způsobem turisticky atraktivní a jistě by každému prospělo pár informací o domovině lidí, kteří u nás často nacházejí východisko ze své zoufalé ekonomické situace. Tyto zajímavosti Vám může zprostředkovat reportáž z potápěčské expedice, kterou absolvovalo dvanáct potápěčů z České republiky začátkem června. V několika pokračováních se Vám budeme snažit přiblížit, jak se dnes na Ukrajině žije. Krymský poloostrov je samostatným správním územím na Ukrajině. Tedy něco jako stát ve státě. Proč se u nás setkáváme s ukrajinskými dělníky? Průměrný plat je 30-40 dolarů měsíčně, které pobírají např. bankovní úředníci a učitelé. Plat prodavačky může být tak 10 dolarů, což je do 500 korun měsíčně. Ceny v obchodech jsou jen o málo nižší než u nás. Není divu, že lidé na venkově žijí především z toho, co si sami vyprodukují. Zcela běžně chovají kravku a jiné domácí zvířectvo. Stav připomíná českou vesnici v poválečných letech. Města působí dojmem zchátralosti a silnice jsou ve velmi bídném stavu. Na Ukrajině se rozbujela obrovská korupce. Podle informací od místních obyvatel se státní dotace určené k údržbě velmi rychle rozplynou. Důkazem může být i kontrast domečků připomínajících venkovská stavení u nás v 50. letech stojící u prašných cest a na druhé straně honosné vily "nových" Ukrajinců u dlážděných pěších zón s bazény a klimatizací za miliony dolarů. Vzhledem k obrovské korupci se lidé bojí podnikat. Je možné uvidět uschlé a zanedbané sady ovocných stromů a vinice, které plodily za dob kolchozů. Majitel potápěčské základny Anatolij potvrdil, že podnikatelé mají velké obavy z nutnosti úplatků a vybírání výpalného. Každý proto raději hospodaří a žijeskromně. Ženy se starají o domácnost, hospodářství a děti, muži odjíždějí za prací. Ukrajinci od státu nedostanou nic zadarmo. Např. nemusejí dostat ani plat ani důchod. Dokáží však být soběstační. U nás tato schopnost naprosto vymizela. Přes všechny tyto problémy stojí za to se na Ukrajinu podívat. Potápěčská expedice tu našla panenskou přírodu nenarušenou zkomercionalizovaným turistickým byznysem. O potápěčské atraktivitě Černého moře, o tom, jak a kde tráví Ukrajinci dovolenou a dalších zajímavostech se dočtete v dalším pokračování.

 

Cesta byla rovná, místy hrozná…

UKRAJINA a jak se tam jezdí. Někdy v dubnu volal zákazník, jestli bych byl schopen a ochoten zajistit dopravu dvanácti potápěčů na Ukrajinu – Krymský poloostrov. Potápění v Černém moři, možná i vraky lodí a tak… V Černém moři jsem se poprvé potápěl s přístrojem a docela rád bych se tam znovu podíval. A tak jsme se na cestě rychle domluvili. Při cestě na Ukrajinu je třeba vyřídit vízum na velvyslanectví v Praze. Cestovat se tam dá několika trasami. Nejčastěji se jezdí přes Slovensko. Právě frekventovanost této trasy a obavy z dlouhého čekání na hranicích nás nutily hledat jinou možnost. Jako nejvýhodnější se jeví jižní – přes Maďarsko, Rumunsko, Moldávii se na Ukrajinu vstupuje nedaleko Oděsy, tedy téměř u moře. Kvůli problémům s vízem do Moldávie, které se dalo dle dostupných informací vyřídit jen ve Vídni, tato varianta padla. Později se ukázalo, že vízum se dá vyřídit za malý peníz přímo na moldavských hranicích. Nakonec jsme zvolili severní trasu přes Polsko, přechodem Krakovec na Ukrajinu. Tady končila první čtvrtina cesty, Tak jak to známe z cestování po střední a západní Evropě. Od řidičů, kteří na východ jezdí, jsem měl informace, a tak nebylo, co by mne nějak výryzně překvapilo. Začalo to byrokracií a nekonečným razítkováním na celnici, zvládli jsme to asi za 2-3 hodiny. A před námi bylo asi 1500 km cesty, nekonečnou, šírou ruskou stepí – „balšája zemlja radnája“ člověk pochopí, až to vidí na vlastní oči. Cesty jsou asi dvakrát širší než naše běžné cesty, k tomu ještě široké štěrkové krajnice. A vedou stále rovně, rovně, ROVNĚ … A kvalita povrchu? Pokud bych srovnával – standard hlavních cest připomínal cestu z Lednice do Bulhar. Lepší úseky vypadaly jako ta rozhrkaná panelová cesta okolo Jihlavy, co za ní musíme platit drahou dálniční znamku. Ale takových moc nebylo. Vše ostatní bylo horší a ještě horší. Cesty opravují stylem – rozlej kýbl asfaltu, rozhoď lopatu štěrku, srovnej hráběmi, auta si to ujezdí. Občas nás zastavila policie, vždy hledali nějakou závadu, aby mohli dát pokutu. Fungovalo to přesně podle informací: za 5 – 15 US dolarů nás pustili dál. Značení cest dobré, občas mizerné, hlavně ve městech. Ještěže potápěč Jura, uměl ukrajinsky. Jeho otec odtud pocházel. Jura díky svým diplomatickým schopnostem a znalosti řeči vždy vše zdárně vyřešil. A tak jsme po dvou dnech dorazili do Olenivky, poslední vesničky na nejzápadnějším výběžku. Krymského poloostrova – mys Tarkanchut. Jura nám taky řekl vtip na Ukrajinské celníky a policajty: Domlouvají se co koupit kolegovi k narozeninám, kupme mu auto, nějaký sporťák. To už má, tím ho neoslníme, říká jeden. Tak nějakou chatu, říká druhý. To už taky má… Tak se chlapi netroškujme, složme se a dejme mu, co za den vyděláme bokem, řekl třetí…SEŠ BLBÉÉÉJ!!!???? řvou všichni, to mu raději dejme chatu i s autem…
 

První čeští potápěči na Ukrajině

TARCHANKUT - Jak už jsme psali v minulém čísle, skupina českých potápěčů dorazila po dlouhé cestě do vesničky Olenivka, na nejzápadnějším výběžku Krymského poloostrova. Přivítal nás Anatolij, majitel a provozovatel potápěčské základny. Na jeho základně jsme byli prvními Čechy a také první zahraniční výpravou v celé oblasti.
Ubytování bylo slušné, k dispozici jsme měli bazén. Druhý den ráno nás Tolja vzal na prohlídku potápěčských terénů. Celý mys Tarchankut je zcela ploché území, bez stromů, koncem jara ještě zelená tráva je protkána sítí prašných cest.V oblasti moc neprší, a tak se v létě promění ve vyprahlou pustinu – Tarkanchut – špatný kůt, jak nám vysvětlil Tolja. Přesto tam roste spousta vzácných rostlin, některé se jinde navyskytují. Tarchankut má statut chráněné přírodní rezervace a Tolja jen doufal, že se v budoucnu nepromění v obludný komplex betonových panelů – hotelů. Vzhledem k mafiánským poměrům na Ukrajině můžeme jen držet palce. Pro potápěče a samotné potápění je celá oblast velmi přitažlivá, ALE… Díky nepřítomnosti jakéhokoliv průmyslu je voda nádherně čistá, moře tu omývá pusté skály, padající kolmo do jeho vln, mohli jsme obdivovat bizardní skalní útvary a mořské tunely. Na rozdíl od těch našich byly daleko krásnější… Divokost a členitost pobřeží, však někdy kompikovaly přístup do vody. Jiná možnost, jak se do vody dostat však nebyla. Ruské impérium nikdy nedovolilo, aby lidé vlastnili jakékoliv plavidlo, a tak v celé oblasti nebyl jediný přístav ani pramička, která by potápěče vyvezla na volné moře. V tomhle to možná bylo trochu zklamání. Jura byl profesionální potápěč, další byli instruktoři, ostatní měli najvyšší kvalifikace. Také tomu odpovídala jejich výbava. Domorodci si mysleli, že u moře přistáli kosmonauti. Saša, kluk, který se s námi potápěl, jenom kulil oči. Jeho výbava nám připomněla naše začátky před dvaceti lety. Toljův kamarád nám při saunování prozradil souřadnice potopených lodí včetně jejich jmen a stručné historie. A tak pro borce, kteří se specializují na vrakové potápění, to muselo být dvojnásobné zklamání. Tolik vraků a tak málo času… A žádná možnost, jak se k nim dostat. Snad jim to nahradil pocit být prvním průkopníkem na Tarchankutu, potápění v krásné čisté vodě, návštěva podmořské jeskyně, možnost vlastnoručně si nasbírat dary moře. Ty nám pak kuchařky výtečným způsobem připravovaly k večeři. Samozřejmě, že potápěči na Tolju naléhali – sežeň loď, nějak to zařiď. Pro něj to asi byl neřešitelný problém a určitě jej mrzelo, že svým zákazníkům nedokázal splnit přání. Jenom jsme se mohli domnívat, co všechno by asi musel absolvovat – nekonečné problémy s úřady, povolení od pohraničníků, asi všude nutnost úplatků. Pro jednu výpravu asi příliš nákladné. Tarchankut je pro potápění určitě přitažlivý. Najdeme tu přírodu a lidi nezkažené civilizací a turistickým byznysem, jak je dnes téměř všude běžné. Je jenom otázkou, jakým směrem půjde jeho další vývoj…
 

Do světa jako turista nebo cestovatel

POBALTÍ/UKRAJINA - Dovolenková sezóna je v plném proudu, většina lidí už má vybráno kam pojede, někteří dávají přednost nabídce na „poslední chvilku“. S otevřením hranic se u nás rozvinul turistický průmysl, a tak si dnes může každý vybrat podle svého gusta. Doba je uspěchaná, času je málo, a tak většina lidí volí lenošení u moře. Cestovka vše zařídí, turista opustí pohodlí doma u televize, usadí se v autokaru s kouřovými skly a klimatizací, při sledování filmů se přesune do betonových sídlišť u moře. V lepším případě letí letadlem a těch filmů ani moc nestihne… Po týdenním odpočinku se spokojeně vrátí domů (možná…) Ti aktivnější jedinci zvolí některou z dobrodružnějších cestovek a týden týrají svá těla při různých sportovních aktivitách. Tady se tak cestovky přizpůsobily „styluživota“, tzn za co nejkratší čas být na místě, potom hodně rychle co nejvíc zážitků a rychle domů. Dnes už je asi výjimka vyrazit na dovolenou delší než týden. Tak individuálních cestovatelů ubývá. Kde jsou ty časy, kdy spousty našinců vyráželo do Bulharska. Času bylo dost, plány se plnily, i když nikdo nedělal, a tak se mohlo u moře lenošit i tři týdny. Alespoň v tomhle si na minulost stěžovat nemusíme. Škoda, že otevřením hranic na západ opomíjíme východ. Cestovky nám ho moc nenabízejí. Individualistů, kteří chtějí vyrazit do neznáma tak moc není. Asi už je dost dávno, co vzniklo heslo – „není důležitý cíl, krásnější může být samotná cesta“. Díky svým zákazníkům jsem měl možnost před pár lety navštívit pobaltské republiky a letos na jaře Ukrajinu. Obě cesty na mne zapůsobily. Pokud se člověk povznese nad buzeraci úředníků na hranicích a četníků na silnicích (jen v případě Ukrajiny), může čekat jen příjemná setkání s místními lidmi. V turisticky „vyspělých“ zemích čekají všude s nataženou dlaní. Na východě Vás lidé rádi uvítají, rádi si povídají díky slovanské příbuznosti, to není problém. Zcela bez zištných důvodů nás ubytovali na vlastní zahrádce. A ještě nás pozvali na večeři. Jen tak, z pohostinnosti. Byl jsem „přepaden“ a vtažen ke svatebnímu stolu. Samozřejmě nakrmen a napojen. Původně jsem se šel zeptat na cestu. Obyčejní lidé se s Vámi rozdělí o poslední krajíc. Jindy nám nabídli čerstvé nadojené mléko, zase jenom tak, z pohostinnosti. Nikdy nás nikdo neokradl, nikdy jsem neměl pocit ohrožení. V Břeclavi bych ho asi měl… Cesty na východ se nemusíme bát. Najdeme tam nejen krásnou přírodu, ale i pohostinné lidi..
 

Za divokou vodou francouzských řek

Někdy je tichá a klidná a plyne pomalu jako čas. Dokáže však být i pěkně divoká, dravá a nebezpečná, až se člověku tají dech. V horším případě člověk zatají dech naposledy. Řeka. Má v sobě něco kouzelného, něco, co každoročně přitahuje tisíce lidí ze všech zemí světa. Ať už za úlovkem anebo k tomu, aby se jí pokusili zdolat v malé skořápce zvané kajak. Často si však i řeka vezme svoji daň. Poslední dobou stále více lidí opouští přeplněné pláže obklopené nekonečnými řadami hotelů, bungalovů, obchodů a jiného turistického průmyslu, aby se vydali strávit dovolenou zajímavějším způsobem, okořeným trochou romantiky a dobrodružství. Vpohybu, v přírodě, co nejdál od zevšednělé civilizace. Jednou z oblíbených forem takové dovolené je také rafting a kajaking - sjíždění divokých řek. Zájem o tento druh sportu u nás v poslední době zaznamenal zázračný vzestup a stále více vodáků se vydává za řekami do nejrozmanitějších koutů světa. Srovnat své síly se silami přírody. Vyzkoušet své možnosti, stát se na chvíli někým jiným než člověkem, nosícím kravatu a mobil a trávícím většinu času v prostředí klimatizované kanceláře. Měl jsem možnost zúčastnit se několika výprav za divokou vodou, a tak se pokusím přiblížit alespoň jednu z nich. Za divokoku vodou se jezdí většinou na jaře, když v horách taje sníh, aby dodal řekám tu správnou “výživnost”. Jako před každou dovolenou bývá největším problémem naložit všechny propriety včetně lodí do dopravního prostředku. Pokud se člověk chce věnovat takovémuto druhu sportu pravidelně, měl by už při koupi auta počítat s většími rozměry, případně mít dobrého známého, který takový vůz vlastní a pomoc bližnímu mu není vzdáleným pojmem. My se vydáváme na cestu mým tranzitním vozem, který pojme celou výpravu i s kajaky. Čekají nás řeky a kaňony v Itálii a Francii. Protože jet do tak vzdálených míst nonstop je příliš únavné, organizuje se výprava tak, že se po určité době sjede vždy nějaká řeka při cestě. Tentokrát na nás čeká nejprve italská řeka Noce. Všichni už se těší, jsou správně vodácky naladění a horlivě se diskutuje o záludných místech na řece, kudy a jak se projíždějí peřeje, válce a vracáky ... Teoreticky (tedy slovně) je řeka sjeta, a to jsme ještě na rakouském území ... Kytarista se nechá ukecat, sáhne po kytaře a posádka se dá do zpěvu. V dobré náladě nikdo ani nepostřehne, že se přehoupne půlnoc a my s italským městem Bolzanem opouštíme dálnici, abychom zamířili do horského sedla Paso di Mendola. Šplháme nekonečnými serpentinami a občas se v proluce mezi stromy naskytne přímo letecký pohled na osvětlené město v hlubokém údolí nad námi. Sedlo ve výšce 1363 metrů nad mořem zdoláváme hravě, mimo jiné díky tomu, že všichni cestou statečně likvidují zásoby piva a jiných tekutin. Dehydratace tedy nehrozí. Pomalu sjíždíme do údolí Val di Sole (Sluneční údolí, pozn. překl.), kterým protéká již zmíněná řeka Noce. Všichni spokojeně podřimují a já po menším bloudění zastavuji na známém místě nedaleko města Mezzana. “Vstávejete, jdeme spát,” budím všechny známým rčením. Vodák je tvor nenáročný, vezme spacák, karimatku a v polospánku “hópne” někam do lesa, kde dospává zbytek noci. Brzy bude svíta, ptáči řvou, kytky smrděj a řeka hučí. Tato zvuková kulisa nás bude provázet po celou nadcházející dobu putování od řeky k řece. Po vydatné snídani se konečně vydáváme na vodu. Někteří se chystají na svůj první sjezd. Jsou trochu nervózní, ale všichni se těší. Hurá do rozbouřených vln a za chvíli už skupinka lodí mizí v první zákrutě řeky. Já přejíždím s vozem pomalu do místa setkání s vodáky, abych je po sjezdu divoké řeky snad zase všechny posbíral. Mám zatím dost času věnovat se pozorování okolí. Údolí Val di Sole nedostalo své jméno nadarmo. Táhne se od východu na západ, ze severu a jihu je chráněno hradbami vysokých hor. Zatímco v údolí kolem řeky obdivuji zelené rozkvetlé louky, zasněžené vrcholky hor ostře kontrastují s blankytně modrou oblohou. Sluneční údolí je proslaveno tradičním pěstováním jabloní v nekonečných sadech. Někdy bych je rád viděl v plném květu. Když ovoce dozraje, jezdí sem údajne i mnoho brigádníků - česáčů z naší republiky. Zatímco na smluveném místě čekám na příjezd vodáků, dám se do kuchtění, abych připravil něco jako “obědovečeři”. Po čase připlouvají první lodě a všichni nadšením sdělují své dojmy. Jeden z vodáků se ale cestou ztratil. Zatímco všichni suší své věci a dodávají tělu energii v podobě jídla, marně vyhlížíme chybějícího člena výpravy. Když už se s ním v duchu loučíme za tíživé atmosféry ve voze, narazíme na něj o kus zpět proti proudu řeky, kde už asi tři hodiny na nás čeká. Jaká radost! Čeká nás další přesun směrem do Francie. Těsně po půlnoci překračujeme hranici a dostáváme se k řece. Vjezdu do kempu nám brání převrácený (zřejmě zapomenutý?) karavan v cestě. Asi letos ještě neotevřeli, a tak zůstáváme stát a spokojíme se opět se spacáky a karimatkami. Po ránu známý ptačí budíček a pak už opět obléknout do mokrého neoprénu a vzhůru na vodu. A tak to pokračuje i další dny. Putujeme od řeky k řece. Nikdo se nedívá na hodinky, nikdo nečeká telefon, nepospíchá na pracovní schůzku ... Den má docela jiný harmonogram. Pomalu se probudit, v klidu nasnídat, připravit věci na vodu, sjet řeku, v klidu se navečeřet, sbalit a přesunout k další řece. Není nutné vyhledávat ani civilizované kempy, při zachování pravidel slušnosti můžeme bivakovat v lese přímo u řeky. Jen občas se nám “poštěstí”, že si usteleme nedaleko nějaké trafostanice, která nás celou noc ruší svým hučením, které je ovšem méně příjemné než hučení řeky. Během našeho putování poznáváme také řeku Var, protékající úzkým údolím, sevřeným hradbami červených skal. Na nich dodaleka září rozkvetlé jasně žluté janovcové keře. Lahůdkou, ovšem jen pro vyspělé kajakáře, je kaňon Verdon, dlouhý asi 21 kilometrů, obklopený téměř kolmými stěnami vysokými 200 až 600 metrů. Nejužší místo na řece v tomto kaňonu má sotva deset metrů. Náročné je ovšem nejen sjíždění řeky, ale i “sjiždění” silnice podél řeky, kde nespočetné serpentiny prudce stoupají a klesají těsně kolem okrajů kaňonu. Kaňon Verdon je rájem také pro horolezce. Ti zde provozují tzv. horolezectví naruby. Na libovolném místě nad kaňonem vybalí své nádobíčko a podle svých schopností a nálady si vyberou cestu. Pak už slaňují dolů k řece, aby odtud zase provedli náročný výstup opačným směrem. Uvidět tu můžete party mladých lidí i starší manželské páry, které si jen tak na neděli přijedou zašplhat po skalách. Na skále se z nich za chvíli stávají malé tečky, spojené navzájem pouze lanem. Lanem a obrovskoku důvěrou jednoho v druhého. Pokračuji v cestě k chatě La Maline, kde bych se měl opět setkat s naší vodáckou výpravou, která se tentokrát mimořádně vydala na pěší tůru kolem řeky. Všichni jsou unaveni o poznání více, než když “jen tak” sjíždějí řeku v kánoji. Nikdo si však nestěžuje, spíše naopak. Při srovnání dovolené trávené tímto způsobem s nicneděláním někde na sluncem rozpálené pláži u moře je každý rád, že je právě tady. Pomalu se opět vracíme přes rakouské území domů. Zpátky do civilizace, zpět do normálního světa. Zatímco se přibližujeme k hranicím, snažíme se chytit na vlnách rozhlasu nějakou českou stanici, neboť ve voze panují obavy, zda zatím nedošlo v naší republice k nějakému nečekanému převratu (vodácká výprava probíhala právě v období předčasných parlamentních voleb, pozn. aut.). Naštěstí se nic takového nestalo. Na rádiu se však pořád dokola opakují zprávy o nejrůznějších násilnostech, skandálech, vraždách, o zajištění pašeráků drog, až se musíme sami sebe ptát: “Vracíme se skutečně do normálního světa? Je to opravdu svět, ve kterém chceme žít?” Po době, strávené v tichu hor, v divoké přírodě údolí řek a lesů kolem nich, se nám zpátky příliš nechce. Škoda, že takové chvíle, jaké jsme právě prožili, netrvají věčně.


Na moři bez jízdního řádu
 

O jachtařích a snobáčích i o dvou druzích mořské nemoci

Před několika lety jsem se začal věnovat jachtingu v břeclavském Jachtklubu. Členové oddílu námořního jachtingu vyjížděli pravidelně na Balaton s oddílovou plachetnicí Dafne. Říkali jsme si “balatonští námořníci”, protože dopravit loď k opravdovému moři a získat od úradu požehnání k cestě pro tolik lidí bylo tehdy srovnatelné snad jen s cestou na Měsíc. Listopad 1989 nám kromě jiného přinesl také výhodu neomezeného cestování do zahraničí. V jachtařském časopisu nás zaujal inzerát nabízející plavbu po Jadranu na 13metrové plachetnici. Neváhali jsme a hned jsme se přihlásili. A tak nás jednoho srpnového dne roku 1991 autobus přivezl do přístavu Čerešněvo nedaleko Rijeky. Přivítal nás Miloš Kramář, kapitán jachty Tynés, třináctimetrového dvoustěžníku. Manželé Kramářovi podnikli kromě několika kratších plaveb cestu kolem Evropy a plavbu přes Atlantik do Karibského moře, a tak jsme mohli být spokojeni, že poplujeme pod vedením zkušeného jachtaře. Po nalodění jsme zvedli kotvu a odpluli do malé zátoky na ostrově Krk. Po večeři naladil “důstojník přes hudbu” Jim kytaru a nad zátokou zazněly první akordy. Po nějakém čase se ze tmy vynořila silueta malé plachetnice a náš zpěv přerušilo volání “Ahoj kluci!”. Ukázalo se, že posádka šestimetrové Sportiny - Pavel a Tomáš Stejskalovi i se svým kamarádem - je z Brna. Bratři Stejskalovi se lodím věnují od malička, Sportinu dokázali postavit ve velmi skromných podmínkách za půl druhého roku. Ráno jsme se s nimi rozloučili a vydali se za svými cíli a zážitky. Někdy na podzim 1991 při cestě do Brna jsem bratry Stejskalovy navštívil, abych si s nimi probral zážitky z dovolené. S nadšením jsem klukům vyprávěl o naší první plavbě po moři. Během 250 mil jsme poznali řadu rušných přístavů i osamělých zátok na neobydlených ostrovech a vyzkoušeli si potápění v krásné čisté vodě. Bratři Stejskalovi mi na oplátku prozradili, že v malé zátoce na ostrově Ist našli opuštěnou vykradenou jedenáctimetrovou jachtu Dufour, loď francouzské výroby. Patří německému obchodníkovi, který se přes léto baví tím, že pronajímá turistům jachty. Patří mu ještě další čtyři lodě, ale tahle je pro něj asi odepsaná. Oprava je pro něho nevýhodná, přišla by dost draho i pro zámožného kapitalistu. Mluvil o tom, že loď asi prodá a my vážně uvažujeme o tom, že ji koupíme. Není moc stará, v provozu je jen pár let a i když by na ní bylo dost práce, pořád je to lepší než stavět od základu novou. Domluvili jsme se s německým majitelem, že se určitě ozveme,” řekli mi tehdy bratři Stejskalovi. Uběhli další měsíce a jednou v květnu 1992 mi přišel lístek od bratrů Stejskalových: “Naši Sportinu jsme konečně prodali, jedeme do Jugošky domluvit koupi Dufoura, drž nám palce.” Začátkem června došlo další oznámení: “Loď už je naše, přepluli jsme z Istu do mariny Punat na ostrově Krk, kde ji budeme opravovat. Začíná nám maratón - shánění věcí, cestování mezi Brnem a Punatem a hlavně oprava lodi.” Další vzkaz mi předala asi po měsíci paní správcová ve sportovním přístavu břeclavského Jachtklubu. Přestože jsem tam trávil většinu volného času, kluci Stejskalovi mne tam nezastihli, a tak mi vzkazovali: “Přijeli jsme na pár dnů domů, asi za týden se vracíme. Práce na lodi se blíží k závěru, začátkem září ji chceme pustit na vodu a vyrazit na zkušební plavbu. Pokud nám můžeš pomoci, jeď s námi.” Koncem srpna přijíždím do mariny Punat. I když jsem očekával, že tam bude více než těch dvacet kajutových lodí, co je v našem Jachtklubu, skutečnost mne trochu překvapila. Punatská marina je největší na pobřeží bývalé Jugoslávie. U dvanácti pevných mol s přívodem elektřiny a pitné vody může kotvit na 500 lodí, na vybetonovaných plochách, kam by se vešla malá vesnice, stojí nekonečné řady plachetnic a motoráků nejrůznějších typů a velikostí. marina je vybavena řadou obchodů a restaurací, kde kromě běžného zboží můžete koupit vybavení pro lodě, od šroubu přes mapy a navigační přístroje až po lodní motory. Jedenáctimetrový Dufour postavený na stojanu vypadá pro našim sedmimetrovým lodím, na které jsme zvyklí, obrovský. Obdivuji vybavení a příslušenství, které už je na lodi namontováno, vše od známých a zavedených firem. “To víš,” říkají kluci Stejskalovi, “nejsme tak bohatí, abychom si mohli koupit laciné věci. S tím už jsme se vyučili na Sportině. Koupili jsme laciné šmejdy a po pár týdnech na moři byly na vyhození.” Práce na lodi nám šla dobře od ruky, ani nám nevadila panující tropická vedra. Chladili jsem se v moři nebo ve sprše luxusní umývárky, kde vždy byly věčně uklízející uklízečky. Naše loď stála nedaleko přístavního jeřábu, kterým se vytahovaly a spouštěly lodě. Od malých motoráčků až po velké luxusní motorové jachty, občas taky plachetnice. Několikrát denně jsme mohli obdivovat, jak “mariňáci” loď zručně vytáhli z vody, důkladně umyli tlakovou vodou, upevnili na přívěs a s profesionální úklonou se rozloučili se svým zákazníkem. Ten zkontroloval kvalitu provedené práce, nasedl do naleštěného bouráku a po příjemně strávené dovolené odjížděl domů. S námi se mariňáci brzy spřátelili. Poznali, že nejsme žádní milionáři ani snobové, a tak k nám každou chvíli některý přišel, jen tak na kus řeči, poradit a pochválit, jak se z vybrakované lodi stává opět krasavice. Pokud bylo potřeba vyrobit nebo upravit nějakou součástku, vyšli nám v nedalekém servisu vždy ochotně vstříc. Kolem naší lodi také procházeli najitelé velkých luxusních jachet, v jejichž vlasti je asi pro dosažení určitého společenského postavení nutností vlastnit takovou loď. Ti nás sledovali s pobaveným úsmeškem, nebo nechápavě kroutili hlavou, co že to tam pořád kutíme. Většinu času tráví lidé v místní restauraci. Pokud vyplují, poznáte je snadno - plachty většinou neopustí nepromokavé obaly, na motor přejede osazenstvo lodi do další restaurace. My jsme jim říkali “snobáci”. Naštěstí nejsou takoví všichni. Zkouším je srovnat s našimi jachtaři, kteří si lodě staví většinou sami doma, téměř na koleně a za cenu nemalého odříkání. Ne proto, aby se od jiných odlišili a vyvyšovali se nad ně, ale protože je k tomu žene snaha něco dokázat, touha někam plout, na chvíli vypadnout z šedi všedních dnů a uprostřed přírody a živlů být svým pánem. Doufám, že v tomto směru budeme Evropu a svět dohánět jen velmi pomalu a že u nás bude vždy víc jachtařů než “snobáčů”. Prvního září je konečně vše připraveno ke spuštění na vodu. Po více než dvou měsících pilné práce se dílo konečně podařilo. U jeřábu se sešli snad všichni “mariňáči”. Většinu už známe, při spuštění panuje proto srdečná nálada, vzdálená oné “profesionální úklone” při jeřábování jiných lodí. A tak není divu, že láhev šampusu pro všechny nestačí. Ale zdá se, že to nikomu nevadí. I náhodně procházející “snobáči” se na chvíli zastavili zaujati nebývalým ruchem. Na co asi myslí oba “prima bráškové”? Před rokem pluli podél pobřeží na malé šestimetrové plachetnici a o velkých jachtách mohli jen snít. Dnes se jejich sen houpe na vlnách, připraven vyplout. Jak jsme se všichni shodli, nejkrásnější na plachetnicích je, že nemají jízdní řád. Tak kurs naší plavby určoval směr větru a vždy jsme dorazili na některý z nesčetných ostrovů podél pobřeží. Navštívili jsme také Ist - ostrov, kde kluci před rokem našli loď a kde ji v květnu týden chystali pro plavbu na ostrov Krk. Na ostrově je malý přístav s malebnou vesničku. Kamenné domky jsou většinou uprostřed zahrad, kaple na kopci nad vsí láká k výstupu. Odměnou za námahu je krásný výhled na cleou řadu ostrovů obklopených azurovou modří. Na ostrově nejsou silnice ani auta, jen místní kluci prohánějí snad jediného mopeda. Procházíme se po vesnici, kluci se s každým srdečně zdraví. Za ten tdýen poznali snad všechny obyvatele - starostu a kapitána přístavu, pošmistra, prodavače a krčmáře, rybáře i místní strejdy. Na pohled zapomenutý kout světa, ale lidé jsou zde možná štastnejší než uprostřed velkoměst. A z jediného automatu na ostrově jsme se bez problému dovolali domů. Následovaly další ostrovy a zátoky. Večer jsme mohli usínat v přístavu pod neóny a za doprovodu hudby z diskoték nebo v  osamělém zátoce s neutuchajícím cvrkotem cikád, s tisíci hvězdičkami nezvykle jiskřícími v průzračném vzduchu nad námi. Není divu, že dva týdny plavby utekly jako voda. Dva týdny bez spěchu, starostí a jízdního řádu. Nikdo nám denně nevnucoval, jakou kávu si máme koupit a který prášek nejlíp pere. Nescházelo nám nekonečné politikaření v parlamentu ani “super” seriály v televizi. Připadalo mi, že kdybychom pluli měsíc, dva i více, měli bychom stále co objevovat a “vymoženosti” civilizace by nám asi nechyběly. Jeden náš známý jachtař kdysi napsal: “Jsou dva druhy mořské nemoci - první lidi z moře vyhání, ta druhá je přitahuje.” K tomu, aby člověk poznal, která nemoc jej postihne, je třeba vyplout.

Za pokus to stojí.


Bouře v přístavu

Koncem léta se mi naskytla možnost prožít 14 dní na palubě jachty S/y Offshore. Je to jachta francouzské výroby, typ Dufour, dlouhá 11 m a 3,4 m široká. Plavili jsme se v oblasti severního Jadranu. Jednoho odpoledne jsme připluli do přístavu Mali Lošinj. Úzká a jako nudle dlouhá zátoka protažená k severozápadu je chráněná ze všech stran kopečky ostrova Lošinj. Ve střední části zátoky je možno vyplout úzkým průplavem severovýchodně směrem na ostrovy Cres, Pag, Rab. Podmínkou ovšem je, že se obsluze podaří otevřít otočný most. Teorie říká, že to má být v 9:00 a v 18:00 hod, v praxi jsme jednou propluli a podruhé jsme museli vyplout průlivem, který je v nejsevernější části zátoky a vede na otevřené moře. Nejjižnější část je zakončena přístavem Mali Lošinj. Do podkovy zatočené nábřeží je lemováno hezkými upravenými domy a nad nimi se šplhá do kopců malebné městečko s krásným kostelíkem. Připlouváme na motor pomalu k přístavu a vyhlížíme pro přistání. Na pravé straně pomyslné podkovy se ježí stěžně jachet. Vidíme dvě plovoucí mola. Zadní je plně obsazeno, proto se rozhodujeme přistát u prvního mola hned zepředu. Je tam místo mezi rakouskou a německou jachtou. Couvání mezi dvě lodě se nám však napoprvé nedaří. Rakušanka má obavy o svou loď, a tak raději obeplouváme celé molo a vyvazujeme se z druhé strany za naši známou. Ta se už usmívá, přes molo ji loď určitě neodereme. Dokončujeme vyvazování lodi, naši sousedi mezitím odcházejí do městečka, zřejmě ochutnat nějaké místní speciality. Otík, kterého jsme korunovali za nejlepšího kuchaře, se dal hned do práce a z toho, co dům (vlastně loď) dal, připravil vynikající večeři. Rakušáci by nám určitě záviděli. Po večeři vyrážíme na prohlídku městečka, procházíme rušné nábřeží i tiché úzké uličky, ochutnáváme několik zmrzlin a protože na nás spadlo pár kapek, vracíme se raději do přístavu. Ihned do příchodu na loď se začalo nějak podezřele rychle stmívat a také jsme zjistili proč. Ze všech stran se začaly stahovat černé mraky, nejvíce za naší zádí. Nad kopcem na konci protáhlé zátoky začal narůstat obrovitý cumulobimbus. Jakoby nějaká vesmírná příšera chtěla pohltit celé nebe, chuchvalce černých mraků se rychle roztahovaly nahoru, do stran, až zčernala celá obloha. Mezi mraky začaly poletovat blesky a po chvíli se z několika kapek, které občas spadly, vyklubal docela slušný déšť. Zalezli jsme do lodi, zavřeli lukny a po dobré večeři a procházce jsme se začali chystat ke spánku. “Při tom dešti se nám bude dobře usínat, ale asi se moc nepohoupeme, fouká trochu od nábřeží a na tom kousku se moc velké vlny neudělají,” říkám klukům a zavrtám se do spacáku. Na poučku, že před bouří fouká vítr vždy opačně jsem si ani nevzpomněl. Ani jsme nestačili vychutnat ukolébavající klapot deště, když se nám loď rozhoupala tak, že jsme málem vypadli z postele. Než jsme se stačili vzpamatovat, ozvala se rána, která otřásla celou lodí. Tomáš vyskočil ze své kapitánské kajuty: “Všichni obléct šturmáky a rychle ven!” V poskakující lodi se snažíme co nejrychleji na sebe navléct nepromokavé obleky a rychle na palubu. Venku se držíme čeho můžeme a chvilku nám trvá, než se rozkoukáme. První co vidíme jsou velké, zpěněné vrcholy vln, které se valí přímo do přístavu. Přídě lodí, které jsou ukotveny na opačné straně plouvoucího mola poskakují ve vlnách snad dva metry a i když lodě a molo vlny trochu mírní, houpeme se víc, než je pro klidný spánek potřeba. Lávka, po níž jsme přecházeli na molo visí ze zrcadla a po každém přeběhnutí vlny drhne o molo. Každá vlna totiž nadzvedne nejdříve molo, záď lodi je zatím v dolině před vlnou, pak se zvedne záď lodi a molo se propadne do dolíku před další vlnou, to vše se děje v pravidelných intervalech. Rychle dotahujeme loď k bojce, naštěstí nám k tomu pomáhají vlny. Záď už je konečně dost daleko od nebezpečně poskakujícího mola, lávka se už o něj nehobluje. Ten kus prkna nám asi zachránil záď od většího poškození. Při první ráně, která nás vyhnala na palubu, byla lávka ještě na svém místě, a tak záď lodi bouchla o molo. Při tom všem jsme ani nestačili sledovat co se děje na druhé straně mola. Rakouská rodinka se vrátila z večeře a s velkými problémy se po rozhoupaném molu dostala ke své lodi. Ta se nebezpečně přiblížila k molu a při každé vlně o něj zavadí. Oba manželé stojí na kraji mola a snaží se s malým úspechem loď odtlačit. Mladé slečny jim v tom můžou sotva pomoci, a tak Pavel s Tomem přeskakují na molo a snaží se, co jim síly stačí. Vítr však ještě víc zesiluje, vlny se zvětšují a už není v lidských sillách udržet devítimetrovou jachtu v dostatečné vzdálenosti od mola. Asi už by nebyl nikdo schopen dostat se na divoce poskakující příď a dotáhnout se blíž k bojce. A tak při každé vlně dopadá záď plnou vahou na molo. Ozývají se rány jako od bucharu a z lodi začínají odletovat kusy laminátu. Rakouská rodina jen bezmocně přihlíží a protože nemůže nic zachránit, snaží se dostat alespoň na nábřeží. Není to však jednoduché, jednotlivé segmenty se mezi sebou kroutí jako had v poslední křeči a ještě k tomu poskakují nahoru a dolů. Po delší době a doslova po čtyřech se jim to podaří. Vidina pevné půdy pod nohama jim dodala síly. Ti, kteří se potom snažili dostat ke svým lodím, aby je líp uvázali, nedokázali dojít dál než po první segment. Odtud se vraceli po čtyřech. Strach o život dodá asi víc sil než strach o majetek. Pavel s Tomem sedí na molu, neboť přestoupení na loď je zatím nemožné. Pokud by měli smysl pro černý humor, mohli by si zpívat “jednou jsi dole, jednou nahoře”. Do smíchu však není nikomu. Jednou visí na lodi molo, podruhé visí loď na mole. To vše se opakuje s pravidelností přicházejících vln a pokaždé mám dojem, že se urvou vazáky i se zrcadlem. Ty naštěstí vydržely, utrhlo se jen lano. Čtrnáct milimetrů je zřejmě pro pětitunovou loď málo. Okamžitě vážeme všechna lana, která najdeme. Na vazáku už není místo, tak je vážeme za vinčiny. Teprve když jsem uvázáni deseti lany k molu, zdá se nám, že by to mohlo stačit. Na loď není možné přejít, a tak kluci sedí na molu, drží se lan a vazáku a čekají, co bude. Za Pavlovými zády tluče o molo rakouská jachta, v její zádi už je zřetelně vidět velká díra. Napravo od nešťastné lodi je ukotven velký železný motorák, na přídi má upevněnou robusní dantfortku. V klidu byla snad 1,5 m nad molem, teď s urputnou pravidelností tluče do betonu mola. V hukotu vln, svištění větru a dunění dvou bucharů před námi, slyšíme pravidelný zvuk, jkaoby přilétal roj vrtulníků. Zjišťujeme, že všechny lodě v návětří se snaží s naplno vytočenými motory dostat co nejdále od divoce poskakujícího mola. Nezbývá nám nic, než říci si, děj se vůle Boží a čekat. Po půlnoci se vítr i vlny začaly uklidňovat a kluci po menším kaskadérském výkonu přelezli na loď. Na chvíli se schováme do kajuty, převlékáme se do suchého a Pavel vybírá z kombinézy zbytky laminátu. Přestává pršet a my opět vylézáme na palubu zkontrolovat situaci. Tahouni, co chtěli odvléct molo, už nejedou na plný plyn, železný motorák už nezobe kotvou do betonu. Po mole, které už tolik neskáče, přechází skupina mužů s nafukovacím člunem. Dva přelézají na potápějící se jachtu a snaží se zachránit co se dá. Muži odnesli plný člun věcí na nábřeží a ještě jednou se vrátili. Podruhé už však moc věcí naložit nestihli, čára “ponoru” se začala nebezpečně blížit k borliště a příď se začala čím dál víc nořit do vody. Teď už je osud lodi zpečetěn. Zatímco ostatní lodě ještě poskakují na vlnách, naše sousedka zatížená vahou vody se jen mírně pohupuje. Je to smutný a skličující pohled. Odpoledne to byla krásná jachta, teď je to troska bezmocně čekající na svůj osud. Noční chlad nás zahání do kajuty, ale na spánek nemá nikdo ani pomyšlení. Loď se ještě stále pohupuje tak, že jsme rádi, když se můžeme něčeho držet. Hodnotíme situaci, přemýšlíme, co se děje venku a čekáme, až skončí řádění živlů. “My jsme přece jenom blázni,” říká Pavel. “Tolik peněz vrazíme do lodi, práci raději ani nepočítám a pak stačí půlhodinka, loď se roztříská a jde ke dnu. Už jsem se rozhodl, já tu loď raději prodám, a co nejdřív. Koupím video a budu žít jako normální člověk. Večer si pustím Ramba nebo něco podobného, užiju si taky dobrodružství a to v obýváku, který nehoupe a ještě si k tomu dám chlazenou dvanáctku a budu chroupat brambůrky.” Z chmurných úvah nás vyruší Tom. “Už jde ke dnu, pojďte se rychle podívat!” Jeden před druhého se hrneme z kajuty. Žádný z nás nikdy neviděl, jak se potápí loď, a tak bezeslova sledujeme, jak loď pomalu, ale jistě mizí v hlubinách. Příď je až po kajutu pod vodou, stěžeň trčí šikmo k obloze. Najednou se téměř dotkne hladiny, loď na nás naposled vystrčí záď s metrovou dírou v zrcadle, aby vzápětí zmizela pod vodou. Nad hladinou zůstal jen stěžeň. Připadá mi jako vykřičník: “Člověče, dávej si pozor, s živly nejsou žádné žerty, chyby nikdy nepromíjejí!” Až mě z toho mráz obešel. Blíží se třetí hodina, chlad a únava z probdělé noci nás žene do kajuty. Naštěstí i řádění živlů polevuje, uléháme a téměř okamžitě usínáme. Probouzíme se do slunečného rána. Včerejší noc připomínají jen davy lidí, kteří očumují potopenou loď. Kontrolujeme škody, které jsme utrpěli - uvolněné průvlaky a vazáky dotahujeme, na zrcadle byla jenom sedřená barva - to byla ta první rána. Také další lodě mají stopy bouře. Tu odřené zrcadlo, tam urvaný žebřík, velký plechový motorák má notně otlučenou příď a jeho kotva doslova “vyzobala” v betonovém chodníku na mole velkou díru. Před polednem vyplouváme dlouhou zátokou a průlivem ven na otevřené moře. Tam fouká čerstvý vítr, plujeme v pěkných náklonech, občas nám některá vlna se zpěněným vrcholem téměř olízne bortlištu. Po modré obloze putují bílá oblaka za svými tajemnými cíli, vzduté plachty ženou loď rychle vpřed za dalšími zážitky. Loď občas ukáže rychlost přes sedm uzlů, což posádka vítá velkým jásotem. Pavel stojí u kormidla se spokojeným výrazem ve tváři a vyhlíží přes příď tam, kde si podávají ruce moře s oblohou. Za zádí má dvě bílé zpěněné brázdy, po kterých odplouvají všechny včerejší chmurné myšlenky. “Tak co, Pavle, prodáš ji? Takové video s Rambem, k tomu chlazený lahváč ... a bez houpání a bez namáčení.”

Putování pod plachtami

 Autobus minul městečko Krk na stenojmenném ostrově nedaleko Rijeky a po klikaté silnici sjíždí z mírného návrší k mořskému pobřeží. Vyjíždíme z fíkových sadů a před námi se objevuje Punatská zátoka s malým ostrůvkem uprostřed. Městečko Punat nás vítá hustým “lesem” stěžňů jachet místní maríny. Řidič autobusu ochotně zastavuje u brány maríny a pomáhá mi s vyložením batohu. Autobus s rekreanty odjíždí do nedalekého kempu, všichni se těší na 14 dní dovolené - na jednom místě, v jednom kempu, na jedné pláži. Snad jim to vyhovuje, anebo neměli možnost poznat jiný druh dovolené. Procházím marínou, je to už rok, co jsem zde byl, a přeci jako by to bylo včera. Potkávám známé tváře “mariňáků”, kteří nám loni, při opravě plachetnice typu Dufour, fandili a v případě potřeby rádi pomohli či poradili. Potom následovali dva překrásné týdny bezstarostného toulání po Jadranských ostrovech. Letos v srpnu mi volají kluci z Punatu - “Jestli můžeš, přijeď, Tomáš pojede domů a já bych byl rád, kdybychom byli na lodi dva,” říká Pavel. Na Jadran můžu vždycky, dlouho jsem neváhal, sbalil si svých “pět švestek”, a tak můžu po roce opět spatřit moře a plachetnici připravenou k vyplutí. “Ahoj, tak jsem zase tady,” vítám se s kluky. Naloďuji se a večer probíráme novinky a zážitky z minulé plavby. Ráno s novou posádkou vyplouváme, bohužel panující tropická vedra moc jachtingu nepřejí a tak většinou na motor obeplouváme západní pobřeží ostrova. Přes horké poledne zastavujeme ve “fíkové” zátoce na ostrově Cres. Koupeme se a potápíme v krásné čisté vodě   a ochutnáváme dozrávající fíky. K večeru pokračujeme v plavbě, míjíme mys Glavotok. Na tomto místě nám bylo nabízeno výhodné kotvení a přezimování lodi, a tak pozorně prohlížíme pobřeží. Malý a proti západnímu větru zcela nechráněný přístav to asi nebude, stejně jako sousední, hustě zalesněná a na západ široce rozevřená zátoka, která nebudí důvěru ani jako noční kotviště. Vzhledem k blížícímu se soumraku není čas na podrobnější průzkum a vylodění. Pokračujeme v plavbě a na noc se uchylujeme do bezpečného přístavu Malinská, rušného rekreačního střediska, které zná i mnoho českých turistů. Další dny s tropickými vedry plujeme dále, bohužel většinou na motor. Navštěvujeme přístav Njivice, další známé letovisko, kde si mohou solventnější turisté vypůjčit vodní skútr, vyzkoušet lyžování za rychlým motorovým člunem i jiné atrakce. Následuje Omišalij - malé, klidné městečko nad Omišalijským zálivem. Na západní staně poloostrova můžeme vidět obrovské nádrže na ropu. Na rejdě vždy kotví mohutné tankery čekající na to, aby mohly ze svých útrob vydat “černé zlato” pocházející z dalekého arabského poloostrova. Zajímavá byla plavba pod impozantními oblouky Titova mostu, který spojuje největší ostrov Jadranu s pevninou. Starobylé městečko Vrbník na nás zhlíželo z mohutné skály. Úzké uličky a malebná zákoutí pamatující středověk lákaly k procházce a při pohledu ze starých hradeb vypadala naše loď, zakotvena v jinak prázdném přístavu, jako krabička od sirek. Po noci, kdy nás vlny trochu pohoupaly, vyplouváme, Velebitským kanálem míříme na jih ostrova. Včerejší vedro s jasně modrou oblohou vystřídaly mraky a vítr. Konečně získáváme slušnou rychlost i bez pomoci motoru. S obavami sleduji mraky kupící se nad vysokými štíty Velebitského pohoří. Vítr zesiluje a posádka má radost, jak se loď svižně rozjela. Z mraků začínají po úbocích sjíždět dlouhé bílé jazyky. Tento úkaz mi vždy připomene pohádku “Hrnečku, vař!”. Jenže pohádka se konat nebude. “Měli bychom zreferovat, za pět minut je tu hroch.” (Výrobkem ze známé povídky Návštěva v Zoo si někdy oznamujeme příchody událostí nepříjemných i jiných.) “Až za pět minut?” zeptá se Pavel zahleděný kamsi k pobřeží ostrova Krk. “To ještě stihneme zachránit tamhle ten nafukovač!” Podívám se udaným směrem a opravdu, pětimětrový člun s docela slušným motorem je unášen vlnami začínající bouře ke skalním útesum. Startujeme motor a za chvíli připlouváme ke člunu. Uvazujeme jej za naši loď a jen se divíme lehkomyslnosti majitele. Malá kotvička na krátké prádelní šnure by snad stačila na malý rybník, ale ne na moře. Pokračujeme v plavbě a sledujeme, co se událo v čase při lovení člunu nad Velebitem. Tmavý pás vody v dáli u pobřeží nevěstí nic dobrého a tak “za minutu dvanáct” měníme kosatku a “hodině dvanácté” refujeme hlavní plachtu. Začala obávaná bora a na první pohled to bylo o dost víc než říkala ranní předpověď. Loď se rozhoupala v krátkých a strmých vlnách. Po čase stahujeme hlavní plachtu. Někteří členové blednou a pomalu ztrácí nadšení z rychlé plavby. Plujeme na boční vítr a zatím se držíme v dostatečné vzdálenosti od hrozivě vyhlížejících skal. Jenom doufáme, že neselže motor a plachta vydrží prudké poryvy větru. Velebitský kanál není moc vhodný pro plachetnice, zvláště když fouká bora. Silný nárazový vítr vane z pevniny k ostrovu Krk a pokud se porouchá motor nebo se poškodí plachty může se stát, že loď skončí na skalách ostrova. Konečně míjíme jižní výběžek ostrova, stáčíme na pravobok a na zadní vítr pokračujeme   v plavbě. Před přídí máme rozlehlou vodní plochu, obavy a napětí zůstaly za námi. Jedenáctimetrová plachetnice se zabudovaným “nafťákem” má přece jen víc šancí než malá loď s přívěsným “benziňákem” zalévaným vlnami. Teď už máme víc času sledovat, co dělá náš “přívěsek”. Při plavbě na “bočák” jej vlny unášely mimo loď, teď však každá vlna hodí člun na naši záď a vzápětí nato se lano s prudkým trhnutím napne. Pro jistotu uvazujeme člun dalším lanem k vinčně, ale “cukavec” s těžkým motorem řádí, jakoby chtěl urvat vazák i s vinčnou. Pokud se cukání bude zhoršovat, budeme muset člun odříznout. Za námi na pobřeží leží městečko Senj. Říká se, že bora se v Senji rodí, v Rijece slaví svatbu a v Terstu umírá. Teď jsme se mohli na vlastní kůži přesvědčit, že to platí doslova. Bouřlivý vítr strhává zpevněné vrcholky vln a žene po hladině vodní tříšť. Najednou nám Senj zmizí v neprostupné stěně mraků a vzápětí jsme zaplaveni přívaly deště. Rozbouřená a zpěněná hladina je jako mávnutím kouzelného proutku uhlazená a připomíná velké zasněžené muldy. Během pár minut jsem promáčený až na kůži a nepomohl mi ani teď už promokavý “nepromokáč”. Pavel zakuklený až po uši v kvalitním jachtařském obleku se jen směje: “Jak si mrznete v těch vašich promokáčích?” Většina posáky je schovaná v kajutě a netrpělivě očekává, kdy skončí divoké skákání na vlnách. Na pravoboku se objevuje přístav Baška a před námi mezi ostrovy Krk a Prvič vidíme průliv Senjská vrata. Rozbouřené vlny ženoucí se do průlivu jako do obrovského trychtýře představují při boři vždy náročný úsek plavby. Návrh proplout Senjská vrata a v závětří ostrova doplout do Punatu posádka kategoricky odmítla. Přístav Baška je známý tím, že při boře různé odrážené vlny houpají s loděmi a klidnému spánku nepřejí. Všichni však chtějí mít za sebou útrapy, a tak zamíříme do přístavu. Loď ještě není ani pořádně vyvázaná, většina se žene na molo, kde se nemůže nabažit pocitu pevné půdy pod nohama. Dokončujeme vyvázání lodě, Pavel hlásí vysílačkou nález nafukovacího člunu a část posádky mění rozhoupanou kajutu za pevné lůžko v hotelu. Dobré ráno nám popřeje kapitán přístavu, žádá doklady od lodi a nafukováče, Pavel odchází na kapitanát. Vrací se až po delší době, a tak jsme zvědavi jak vše dopadlo. Doklady od lodi byly samozřejmě v pořádku, nějaké švindlování a chytračení se nevyplácí a je tvrdě stíháno. Co se týče člunu, o tom, že jej nalezla plachetnice, se vědělo. Nenahlášení nebo zatajení nálezu by bylo bráno jako krádež, a tak by případná spekulace se člunem mohla přinést nedobrovolné prodloužení pobytu. Druhý den před polednem vyplouváme na poslední úsek plavby a v podvečer přistáváme    v Punatu. Týdenní plavba končí. Naši přátelé se chystají k odjezdu a večer v příjemném prostředí zdejších hospůdek hodnotíme celou plavbu. Zažili jsme vše, co může jachting nabídnout, putování z místa na místo, horké dny a koupání v zátokách i bouřlivé dny s větrem a deštěm. Přestože byla posádka na jachtě poprvé, mohla být plně spokojena. Já jsem se z původně plánovaných čtrnácti dnů zdržel na lodi téměř dva měsíce, takže se mi naskytla možnost plavit se po Jadranu s různými lidmi. Na lodi se vystřídali zkušení jachtaři, vždy ochotně spolupracující při ovládání plachetnice, noví adepti tohoto sportu i ti, kterým prostě nevyhovuje klasický styl “dovolené snů” našich cestovních kanceláří. Jenom nás mrzelo, že se našli i tak vášniví čtenáři, že ani přistávací manévry je nedokázaly odtrhnout od knihy. Jen se pak znuděným hlasem zeptali, kdeže jsme to přistáli. Plachetnice není autobus, plavba po moři není přeprava z místa “A” do místa “B”. Putování pod plachtami může nabídnout daleko víc než každodenní opalování na stále přeplněné pláži. Nabízí možnost poznání spousty míst pro běžného turistu nedostupných - malé ostrůvky ztracené v moři, zátoky, kam nevede po souši žádná cesta. Ostrovy s pár desítkami obyvatel - bez silnic a běžného shonu i rušné přístavy a turistická centra. Většinu míst jsem už znal, přesto se tam vždy rád vracím a vždy objevím něco nového. Po vyplutí z Punatu - našeho domovského přístavu se nedá vynechat ostrov Grgur - dnes již opuštěný. Dříve však sloužil jako vězení. Vjezd do zátoky střeží betonové bunkry se střílnami a po celém ostrově nacházíme zbytky polorozpadlých kamenných staveb. Při představě, co zde museli lidé vytrpět než postavili všechny domy, obrovský dešťový sběrač a z velké dálky viditelný nápis TITO, padne na člověka tíseň. Dnes patří ostrov ovcím, kterým snad chutnají zdejší fíky víc než nám a při troše štestí můžete spatřit plachou srnu. Dalším cílem byl většinou ostrov Rab. Zátoka Supetarská Draga nás uvítala flotilou krásných, ale bohužel zahálejících výletních lodí. Rád jsem bloudil uličkami přístavu Rab,      z jeho zdí na vás dýchne dávná historie. Existoval již v dobách římské říše, později patřil k  Benátské republice a dodnes si zachoval charakter středověkého městečka. Z Rabu vedla plavba do Zavratnice - kouzelné zátoky, hluboko zaříznuté do vysokých skal Velebitu. Na konci zátoky, nazývané též jadranský fjord, můžeme v křišťálově čisté vodě obdivovat mohutný vrak trajektu a z výšky okolních skal se plachetnice promění v dětskou hračku. Klidných zátok na ostrově Cres můžete využít ke “koupacím” zastávkám i k přenocování     při plavbě na ostrov Lošinj. Přístav Veli Lošinj, starobylé lázeňské městečko pro nás byl většinou zastávkou při čekání na otevření nedalekého mostu. Z ruchu a shonu tohoto přístavu rádi vyplouváme na idilické    a pro běžné turisty nepřístupné ostrovy Susak, jediný z Jadranských ostrovů, kde neuvidíte jenom samé kamení. Povrch tvoří naplavený písek a výborně se tu daří vinicím. Silba a Olib, dva sousední ostrovy, kde stejně jako na Susaku nenajdete silnice ani auta. Obživu zdejším obyvatelům donedávna zajišťoval turistický ruch. Dnes na nás smutně působí zabedněné okenice na krásných vlnách u mořského pobřeží. Konflikt na pevnině je pro ostrovany sice vzdálený, ale jeho důsledky nesou velmi těžce. Z dálky viditelná kaple na vrcholu ostrova Ist je vždy našim poznávacím znamení při plavbě na jih. Ze všech stran chráněná zátoka Pantera na severu ostrova Dugi otok nám poskytla bezpečné kotviště pro přenocování. Tajuplná cesta borovicovou alejí nás přivede k majáku na mysu Veli rat. Další den, při obeplouvání tohoto mysu, míjíme vrak velké nákladní lodi, která zde kdysi najela na mělčinu. Zůstala zde jako výstražné memento. I dobře vybavená loď se zkušenou posádkou může ztroskotat. Jen jednou nám dopřál vítr plout po otevřeném moři podél západního pobřeží ostrova Dugi otok. Mohutné, místy téměř 200 m vysoké skály spadající kolmo k temně modré hladině a 70 metrů hlubina pod nimi budí respekt. Pod Dugim otokem začíná souostroví Kornaty. Pusté kamenité ostrovy téměř bez vegetace byly pro svou spletitost v dávných dobách vyhledávaným útocištem pirátů. Za války zde nacházeli úkryt partizáni. Při zpáteční cestě jsme nemohli vynechat rozsáhlý záliv Telaščica, přírodní rezervace na jihu Dugeho otoka. Upoutalo nás slané jezero schované v zalesněném údolí a dlouho jsme pozorovali ze strmých útesu rozbouřené moře v hlubině pod námi. V tomto počasí už nebylo možné plout bezpečně v těsné blízkosti těchto skal a obdivovat jejich mohutnost a krásu. Uměle prohloubeným průlivem Malá Proversa vplouváme do vnitřního pásu ostrova a částečně chránění před silným jugem (jižní vítr) se vracíme ke svému domovskému přístavu na severu Jadranu. Jen neradi opouštíme oblast, která je dnes velmi málo navštěvovaná, ale o to klidnější, bez ruchu a shonu. Je až s podivem, že ještě dnes máme téměř na dosah ruky tak krásná místa jako vystřižená z dětských knížek o tajuplných ostrovech a dalekých krajinách vonících exotikou. Při plavbě na sever se zastavujeme v Sali, poněkud ospalém městečku na Dugin otoku. V přístavu plném velkých rybářských kutrů však nenalézáme vhodné místo pro kotvení, a tak pokračujeme v plavbě. Na noc se uchylujeme do přístavu Veli Iž na ostrově Iž. Domorodci nás upozorňují, že ráno budeme muset uvolnit místo parníku, který pluje po pravidelné lodní lince mezi okolními ostrovy a Zadarem. Nezvykle brzy ráno vstáváme a plachetnice odplouváme od mola, na kterém se shromažďují cestující. Po čase připlouvá velký trajekt a plavčíci hbitě vyvazují loď. Sehraná posádka rychle vyloží zboží pro místní obchůdky, cestující nastoupí a kapitán vydá povel k odplutí. Záď lodi se vytáčí doprostřed přístavního bazénu, plavčík na přídi se chystá uvolnit poslední lano poutající loď ke břehu, když v tom přibíhá rozespalý muž. Objemná zavazadla podává plavčíkovi a přes vysokou příď se kaskadérským způsobem vyšplhá za ním. Kapitán začíná přitom loď vracet ke břehu, ale když uvidí, že se cestující úspešne nalodil, může konečně odplout. Zkusme srovnat kapitána obrovského trajektu s některými řidiči hromadné dopravy! Trajekt pokračuje v plavbě do Zadaru, který je vzdušnou čarou vzdálen pouhých 12 km. Musí však obeplout ostrov Ugljan, který leží mezi ostrovem Iž a pevninou. My pozorujeme krásnou hru barev, kterou na obloze rozehrálo vycházející slunce a po snídani vyplouváme. Postupně se vracíme do známých míst, klidné ostrovy a zátoky na jihu vystřídaly rušné přístavy na severu Jadranu. A tak po čtrnácti dnech plavby opět kotvíme v našem domovském přístavu. Nad punatskou marinou zapadá slunce, končí poslední den našeho “Putování pod plachtami”. Putování, při kterém zůstaly veškeré starosti všedních dnů ve zpěněné brázdě za lodí. “Vážení pánové” se alespoň na čas vrátili do klukovských let a snad i splněných snů.

Francouzské nebe je nejen krásné, voní

 

Jednou v létě mi zavolal kamarád: “Hele, nepojedeme na výLETY do Francie? Stejně pořád naříkáš, že nemáš žádné kšefty, tak ti nic neuteče.” Začíná své vyznání k létání na evropském nebi soukromý dopravce a paraglidista v jedné osobě Luděk Kocourek z Podivína. “Taky řešení, postavím auto na špalky a jedeme. Jako autodopravce si alespoň odpočinu od volantu a nechám se vozit. Už se těším, Francie je totiž pro paragliding země zaslíbená, a lidský život je příliš krátký na to, aby poznal všechna místa, kde se dá lítat. Také klimatické podmínky nabízejí několikanásobně více “letových” dnů, než u nás. My jsme si pro začátek vybrali jižní Provenci. Po cestě jsme se na chvíli zastavili u známého kaňonu VERDON, ale pohled do jeho hlubin, nás závisláky na pohybu v trojrozměrném prostoru, nemohl uspokojit. Po asi 15 km jízdy šotolinovou cestou jsme byli pod naším prvním kopcem ve Francii. Naše cesty vzhůru vedly kolem lánů krásně vonící levandule, nad kterými poletovaly mraky pilných včeliček. Nás však čekalo minimálně dvouhodinové šlapání do kopce v letním žáru a s 25 kilogramovými “vepříky” na zádech. Na kopci bylo docela rušno. Paragliding je tu hodně rozšířený. Kromě sólo lítačů jsou tu také piloti tandemů, kteří za pár peněz vozí turisty. Kluci jsou zkušení borci, a tak za chvíli poletují nade mnou a pokřikují, co ještě dělám na zemi. Jako začátečník jsem dost váhal odstartovat do dosti živé termiky. Nakonec jsem byl rád, že Radek po asi hodinovém poletování přistál na kopci a “vykopl” mne do vzduchu. Odměna byla! A ta panorama! Pohodlně usazen v “houpacím” křesle klátím nohama a kochám se. Pode mnou vápencová pustina, protkaná sítí cestiček, mezi tím modrající se lány levandule, na obzoru se leskne hladina jezera. Kromě mého nesmělého seznamování s létáním v temperamentní termice se snažím alespoň něco vyfotit. Nechci být sobcem a chtěl bych se trochu podělit. Podělit o zážitky, které přináší létání na padákovém kluzáku. Trochu mi vadí, když se někdo ptá, kde “skáčete”, proč skáčete, kolik stojí jeden seskok? Dost hodně mi vadí, když některé instituce u nás tento sport zakazují. Při své neomezené omezenosti pak klidně napíší do všech okresních novin, cituji: ... opakují se seskoky parašutistů ... My nejsme parašutisti a nikam neskáčeme!!! My létáme. A každý podle svých schopností a zkušeností. Zatím co já už dávno sedím na zemi, Stříbrňák huláká rozjařeně do vysílačky: Dotočil jsem pod základnu! Výška 2 700 m! Pode mnou točí šest větroňů, kam se na mne hrabou! A tak nějak jsme se flákali deset dní s padáky po Francii. Lítá se tam na každém kopci, se kterého se dá odstartovat a pod kterým se dá přistát. A přistát se dá i jinde. Po třech dnech šlapání vápencovou pustinou na kopec byl čas na změnu.”

Po úžasných zážitcích, “tvrdé” přistání

Po třech dnech ve vápencích jižní Francie se nám zachtělo změny, Stříbrňák se rozhodl, že poletí na přelet do Sisteronu a s mapou v ruce se jde nesměle zeptat pilotů tandemůna cestu. “Co se nás bojíte, my vás nekousnem,” a mávli rukou za sebe: “Támhle poletíš na kopec toho hřebene, tam musíš vytočit minimálně 800 m nad konec, abys přeskočil údolí na další hřeben” a dál se radí nad mapou, kudy se dá letět. Frantíci byli velmi příjemní a ochotní pohodáři. My jsme s Radkem po nějakém poletování přistáli a začali balit stan. Přitom učebnicové kumuly přerostly v ukázkové bouřkové mraky a placení za kemp už proběhlo ve slušném slejváku. Než jsme se ze šotolinové cesty vymotali na asfaltku, připadalo nám občas, že s autem “raftujeme”. I když Stříbrňáka známe jako schopného “bouřkového” pilota, dumáme nad tím, kam asi doletěl. A tak nás potěšila SMS: “Když práskl třetí blesk do kopce, kam jsem měl namířeno, raději jsem přistál. Sedím v DIGNE, modrá kavárna u kruhového objezdu. 35 km přelet v horách taky není k zahození.” V kavárně jsme našli kamaráda, spokojeného nad svým výkonem. Chvilku poseděli a pak pokračovali dál do severní části Provence. Zde už začaly opravdové hory s vrcholy nad dva tisíce metrů. A tak bylo nezapomenutelným zážitkem létání nad vesničkou St. Vincent. Pod nohama kostelík a pár domků, stará pevnost, kolem hřebeny vysokých hor. Na “dokluz” se modrala hladina jezera Lac de Serre-Pon. Jenom mne mrzí, že jsem opět “zbaběle” prchnul ze stoupáku nad hřebenem, “mistrně prokličkoval mezi ostatními stoupáky”, abych co nejdříve přistál. A tak jsem mohl tiše závidět, jak ostatní dotáčí základny mraků a okolní hory vidí z nadhledu. Termiku jim “vypnuli” se západem slunce - až po deváté večer. Taky jsem mohl obdivovat, jak nade mnou kroužila skupina velkých dravců... Jen tak ... Bezúčelně ... Snad jenom pro radost ze života...Poletovali, nalétávali na sebe a jejich skřehotání bylo občas slyšet až na zem. Nikdo jim neporoučel, nikdo jim nic nepřikazoval, nikdo jim nic nevnucoval. Volní... Svobodní ... Nezávislí ... Stejní jako my... Stejní jako oni ... “A VO TOM TO JE.” Vracíme se domů. Nekonečnou dálnicí. Vracíme se z míst, kde pár schopných lidí dokáže vybudovat nekonečné tunely, které slouží všem lidem. Vracíme se do podivné země. Země, kde prá všech schopných lidí dokáže vybudovat “tunely”, které všichni ostatní zaplatí. Trochu “tvrdé” přistání, ale dost bylo pesimizmu. Každý si hledá svou cestu úniku ze všednosti. Každý si hledá tu svou radost ze života. Někdo je spokojen být ovečkou ve stádečku vedenou pastýřem. Jiní chtějí jít svou vlastní cestou. Netouží po tom někomu poroučet, někomu něco nařizovat a nebo někoho pokořovat. Zvláště ne přírodu, neboť se stávají její součástí. Protože jen tak lze přežít. Paragliding není jenom sport. Je to životní styl. Společenství stejně smýšlejících kamarádů, pořadí životních hodnot. Úlety ze všednosti, z dnešního, příliš materialistického světa.